Celý týden jsem jen mluvil: AI na opravdové dovolené

Vyšli jsme z restaurace v Paralimni a pořád jsme se dohadovali, jestli ta ryba stála za to. Zmáčkl jsem jedno tlačítko a nahlas řekl: večeře, hotovost, tolik a tolik. Nic víc. Než jsme došli k autu, byl z toho řádek v mém přehledu výdajů, u správného dne, ve správné kategorii.

Žádná aplikace. Žádný formulář. Žádné večerní „sednu si a sepíšu účtenky“, což jsem na dovolené ještě ani jednou doopravdy neudělal.

A takhle to šlo devět dní. Chci tu popsat ty drobnosti, protože právě v nich to přestalo být hračkou a začalo to být doopravdy, až nehorázně pohodlné.

Na chodníku před půjčovnou

Kousek od hotelu je malinká půjčovna. Tři auta, čtyři čtyřkolky, pár bugin. Na poslední dny jsem si chtěl jedno půjčit a moc dobře vím, jak takové rozhovory probíhají, takže jsem zůstal stát na chodníku a nahlas se zeptal: na co se těch lidí musím zeptat, abych pak nebrečel?

Dostal jsem seznam, který se mi opravdu vešel do hlavy. Cena za 24 hodin, nebo do určeného času vrácení. Pojištění škod v ceně, nebo navíc. Kolik je spoluúčast - to je to jediné číslo, které si je potřeba zapsat. Kauce: v hotovosti, nebo blokace na kartě, a kdy ji dostanete zpátky. Palivo plná-plná, protože varianta „dáme vám plnou, vrátíte prázdnou“ je zlodějna. Druhý řidič zapsaný ve smlouvě - když za volantem sedí někdo, kdo v ní není, nemáte žádné pojištění. Ne nižší, vůbec žádné. A na rovinu se jich zeptejte: kryje pojištění pneumatiky, skla, podvozek a střechu? V devíti případech z deseti totiž ne a na kyperských silnicích se rozbíjí právě tohle.

A pak to, na co bych sám nepřišel. Nabídli mi připojištění bez spoluúčasti a odpověď zněla: nekupovat. Vzít základní pojištění se spoluúčastí, protože moje vlastní karta už spoluúčast proplácí, a to až do limitu, který je hodně nad tou jejich. AI to věděla, protože podmínky mojí karty už ležely v mých vlastních záznamech spolu se vším ostatním. Takže to, co mi chtěli prodat navrch jako klid na duši, byly jen vyhozené peníze.

Jejich nabídku jsem rovnou z chodníku nadiktoval - jen automat, minimálně čtyři dny, taková a taková spoluúčast - a asi za minutu jsem ji měl prověřenou: cena zhruba poloviční oproti tomu, co za stejné čtyři dny chtěla cestovní kancelář, spoluúčast moje karta pokryje celou a jejich „minimálně čtyři dny“ byly shodou okolností přesně ty dny, které mi zbývaly do odletu, takže mě to minimum nestálo nic.

Dvě minuty mluvení vestoje na slunci a bylo rozhodnuto.

Co je potřeba řidiči z Německa jednou říct

Na Kypru se jezdí vlevo. To jsem věděl. Co jsem nevěděl a dozvěděl se jednou větou: na kruhovém objezdu se dává přednost zprava, což je přesně opačný reflex, než jaký mají moje ruce. Auta z půjčoven mají červené SPZ, takže každý na ostrově přesně vidí, co jste zač. A na některých horských cestách vám pojištění přestane platit ve chvíli, kdy na ně odbočíte.

A ještě: než s autem vyjedete, natočte si ho. Všechny čtyři strany, střechu, kola, přední sklo, nárazníky zespodu, interiér, stav tachometru, ukazatel paliva. Každý škrábanec, který není zapsaný v předávacím protokolu, bude při vrácení váš. Pět minut a z půjčení auta se místo skoku do neznáma stane obyčejné papírování.

Nic z toho není žádná velká věda. Jenže u pultu vám to nikdo do ruky nedá a já to měl v kapse dřív, než jsem vůbec vešel dovnitř.

Ta věc s parkováním

Tohle mě opravdu bavilo.

Chtěli jsme na jeden den vyrazit do hor, takže AI nejdřív poskládala trasu ze zajímavých míst - vodopád, horská vesnice, pstruhová farma, klášter. Dobře. Klasika.

Pak jsem řekl: teď to udělej znovu, ale u každého místa mi najdi parkoviště hned vedle, dej do trasy parkoviště místo toho, co chceme vidět, a řekni mi, jak daleko to z každého mám pěšky.

A prostě to udělala. Souřadnice místa, kam auto doopravdy patří. Klášter 130 metrů od jednoho parkoviště. Náves 39 metrů od dalšího. Vodopád jako samostatný bod o něco výš. A k tomu věc, na kterou člověk přijde, jen když se zeptá: staré centrum vesnice je dlážděná pěší zóna, na kostky nevjíždět, bezplatné asfaltové parkoviště je osmdesát metrů před ním.

A pak ta část, u které jsem se vážně zasmál: přišlo to jako odkazy. Žádný popis trasy, žádné „jeďte na jih po B3“ - ke každé zastávce skutečný navigační odkaz a k tomu ještě jeden na cestu pěšky z parkoviště k tomu, co jsme chtěli vidět. Ťukl jsem na něj, otevřely se Google Maps rovnou s nastaveným cílem a jel jsem.

Tenhle krok všichni přeskakují, když o tom mluví. Plán, který musíte přepisovat do telefonu, není plán, ale domácí úkol. Nenaťukal jsem nic. Devět dní a ani jednou jsem neskládal trasu ručně.

Seznam zajímavostí je jen přání. Seznam parkovišť se vzdálenostmi pěšky, kde je každé parkoviště odkaz na jedno ťuknutí, je den, který opravdu zvládnete. I ve dvě odpoledne, když je 34 stupňů a někdo se vás ptá, kam jedeme dál.

A u každého úseku taky spočítala, co stojí: 5 km na poštu, 149,7 km a 2 h 20 min na pstruhovou farmu, 17,6 km a 24 minut dolů po jižním svahu, 157,5 km a 2 h 19 min domů. Celý okruh: 338 km a 5 h 25 min za volantem.

A pošta byla pochůzka, kterou jsem nemohl vynechat, jenže ležela opačným směrem. Zeptal jsem se, co ta zajížďka stojí. 0,8 kilometru, jedna minuta. V tu chvíli jsem přestal sám se sebou smlouvat.

„2 h 20 min“ a „pár hodin“ jsou dva úplně jiné dny. Se skutečnými časy úseků přestanete cpát čtyři zastávky do dne, do kterého se vejdou dvě.

Drobné otázky, celý týden

Ne „co vidět na Kypru“. Ale tyhle, desetkrát denně, nahlas, za chůze:

• V pondělí zavřeno?
• Je 34 na pobřeží taky 34 nahoře v horách, nebo 24 a vítr? Podle toho si všichni balí jinak.
• Jaký druh paliva předepisuje smlouva a je to ten levnější?
• Když přejedeme na sever ostrova, co přestane fungovat? Odpověď, zhruba sto metrů za přechodem: mapy najednou nic neukazovaly. Dobré vědět dřív, než je budete potřebovat na cestu zpátky.

Třicet vteřin na otázku. Ani jedna nijak chytrá. Celý vtip je v tom, že zeptat se najednou stálo tak málo, že jsem se ptal, místo abych hádal. A týden bez hádání je úplně jiný pocit než týden hádání.

A pak to na mě zkusila železnice

Cestou tam nám vyměnili vlak do Berlína. Stejný odjezd, jiná souprava, takže naše rezervovaná místa odjela s vlakem, který už neexistoval. Požádal jsem o vrácení poplatku za místenku. Zamítnuto: zpoždění v cíli bylo tři minuty a na odškodné je potřeba šedesát.

Pravda, jenže o to nejde. Nechal jsem si tedy přečíst skutečné přepravní podmínky, a to ve znění platném v den naší cesty, ne v tom aktuálním. Bod 5.4 přiznává vrácení poplatku ze tří samostatných důvodů a jen ten třetí zmiňuje zpoždění. Náš případ je ten druhý: místa přidělená, ale pak neposkytnutá. Jejich vlastní reklamační formulář vás dokonce provede volbami „zpoždění pod 60 minut“ a pak „nemohl jsem využít svou rezervaci“ - takže přesně s tímhle případem počítají, a přitom odpovídají, jako by s ním nepočítali.

Pak dopis v němčině: bod citovaný slovo od slova, smírčí orgán, na který se jinak obrátím, a stanovená lhůta. Na mně bylo jen si ho přečíst a zmáčknout Odeslat.

Já bych to PDF neotevřel. To PDF neotevírá nikdo. O to právě jde.

Potom to, co mě překvapilo

Jeden řádek v mém přehledu neměl datum. Loď, celé odpoledne na vodě, a nikde ani zmínka, který den to byl.

Nenamáhal jsem paměť. Zeptal jsem se 639 fotek, kdy vznikly, a jedna jejich skupinka odpověděla: 15. srpna, 17:47 až 19:11, devadesát šest snímků na vodě. Záznam má datum, a to podle fotek.

Ve stejném kole se dvěma nezávislými způsoby ověřila i vzdálenost, kterou jsem uvedl zpaměti, a obstála. A každé místo, kde jsme opravdu byli, je teď v mé vlastní databázi i s verdiktem - kde parkovat, jestli to stojí za to a co si už nikdy neobjednávat. Příští rok v srpnu nepůjde první otázka do vyhledávače. Půjde za mnou. Za tím, co jsem si zapsal, dokud to bylo čerstvé.

Kde jsem byl pořád potřeba

Tři případy, upřímně, protože týden samých úspěchů je reklama.

První mapa trasy, kterou AI nakreslila, se táhla přes Evropu a v názvu měla dvě města, kam jsme nikdy nevkročili - jejich souřadnice pocházely z fotek pořízených z okénka letadla. Nic nebylo rozbité. Každý krok udělal, co se mu řeklo, a výsledkem byla sebejistá, úhledně vysázená lež. Přišel jsem na to tak, že jsem se na obrázek podíval.

Hodnocení fotek dalo plný počet bodů dvěma různým záběrům téže budovy a nedokázalo mi říct, který je lepší. Stejný plný počet bodů dostala i otočená momentka parkoviště.

A v jednom konceptu mi vložila do úst, že jedno jídlo stálo za každý cent. Nic takového jsem nikdy neřekl. Doplnila tu větu, protože s ní odstavec líp vyzněl. Špatná mapa bije do očí. Vymyšlený názor vaším vlastním hlasem ne.

Jaké to doopravdy bylo

Nic z toho seznamu samo o sobě nikoho neohromí. Souřadnice parkovišť. Otevírací doba. Spoluúčast, kterou jsem nemusel pojistit dvakrát. Číslo bodu ze správného znění. Večeře nadiktovaná cestou k autu.

Dohromady ale celý týden proběhl bez obvyklých zádrhelů. Žádný večer nad účtenkami. Žádné postávání u pultu půjčovny, zatímco mi někdo něco vnucuje. Žádné kroužení kvůli parkování hned po příjezdu někam, kde je krásně. Žádné mávnutí rukou nad dopisem se zamítnutím, protože kvůli takové částce se nevyplatí číst podmínky.

Rozhodnutí zůstala celou dobu na mně - kam jet, co vynechat, jestli se prát o poplatek za místenku. AI mi jen vzala z rukou počítání a drobné písmo, takže jsem mohl být na dovolené, místo abych ji zařizoval.